KUPE kulturně-umělecký prostor v Opavě

_zpět

Mezní situace mnohdy ukážou cestu (diskusní večer)

_diskutovat budou Prof. Mgr. Jindřich Štreit dr.h.c. (fotograf a vysokoškolský pedagog), Mgr. Ivo Mludek (předseda Rady Charity), Ing. Miloš Svoboda (předseda Asociace rodičů a dětí s DMO) a Mgr. Rostislav Honus (sociolog) / v rámci akce proběhne výstava fotografií Jindřicha Štreita a prezentace knihy Ukaž mi cestu

Vstupné dobrovolné

Autoři Miloš Svoboda a Rostislav Honus v knize „Ukaž mi cestu“ o Davídkovi přinášejí čtenářům svou autentickou zkušenost o nevyzpytatelnosti lidského osudu, zároveň však o andělské lásce, o statečnosti, o schopnosti přinést vlastní oběť ve prospěch blízké bytosti.

Kniha nikoho nepoučuje, text netouží být univerzálním návodem, jak emočně zvládat novou životní situaci, text „pouze“ zaznamenává vnitřní stavy člověka a jeho postupnou duchovní proměnu při osudovém setkání s jinou tváří života. Jak slova, tak pozitivní doprovodné fotografie Jindřicha Štreita z nás naštěstí snímají tíhu tohoto zasvěcení s bolestí.

Kniha o Davídkovi vypadá téměř jako filmový příběh, který ale napsala skutečnost. Miloš, úspěšný sympatický muž, který měl před sebou pouze rozkvetlou louku, se po tragické události rozhodl vypravit s

plným zápřahem neznámou úzkou pěšinou bez pomoci společnosti i bez opory těch nejpotřebnějších. Nemá smysl se pokoušet popisovat hloubku úcty a pokory před jeho rozhodnutím, ta je obsažena v slzách dojetí při čtení příběhu a prohlížení fotografií.

I přes sevřené hrdlo vnitřně prožívám pocit vykoupení ze sdílené bolesti. Milošova volba vydat se křivolakou cestou se stává nakonec morálním a emocionálním vysvobozením nás všech. Ulevilo se nám, že někdo vzal břímě na sebe místo nás, a přitom neokoral, nezahořkl a nestěžuje si na nepřízeň osudu a osobní ztrátu a naopak dodává jiným morální sílu. Svým přístupem nám naopak vzkazuje, že svou nelehkou volbou našel v utrpení něco, co nás přesahuje, něco, co je jinými cestami nedostupné, něco, co se podílí na zvláštní podobě naplnění smyslu lidského života.

Vypadá to, že při interpretaci knihy budeme muset používat „velká“ slova – láska, oběť, milovat, pokora…, ale jsem přesvědčen, že nejpříhodnější asi bude mlčet a pracovat na tom být jiným, lepším člověkem, citlivějším ke světu i nenápadným projevům chvění života. Je to kniha, která popisuje příběh dvou lidí, a přitom je o nás všech. Vede nás k přemýšlení o tom, kdo jsme a co jsme schopni vykonat pro jiné.

Již několik let jsem Milošově a Davídkově příběhu na dotek a cítím, jak i mě silné události pomalu mění, jak si znovu oživuji poztrácené hodnoty, které sytí mou duši.

Děkuji Ti, Miloši, za mnohé, ale především za sílu a odvahu sdělit to, co znamená být člověkem.

~ Jiří Siostrzonek ~