KUPE kulturně-umělecký prostor v Opavě

_zpět

Alchymie štěstí

_přednáška o filantropickém úsilí hraběnky Marie Walburgy, která chtěla štěstí pro jiné (přednáška Jaroslava Zezulčíka, kastelána zámku Kunín)

_v rámci festivalu Další břehy

_vstup volný

Marie Walburga, dcera Františka Xavera hraběte Harracha a Marie Rebeky hraběnky z Hohenemsu, se narodila roku 1762, v roce 1779 se provdala za Klementa Aloise hraběte z Truchsess – Waldburg – Zeilu. Manželství hraběnky ale nebylo šťastné. Páru zemřely tři malé děti a posledního syna odvezl hraběnčin manžel na své statky do Porýní. I tento syn ale zemřel, hraběnka zůstala na kunínském, tehdy kunwaldském, zámku (nedaleko Nového Jičína) sama. Nebylo divu, že pomýšlela dokonce na sebevraždu. Jaroslav Zezulčík, kastelán kunínského zámku, říká, že nakonec ale našla tato osvícená a vzdělaná žena nový smysl života ve vybudování zámecké školy.

Škola inspirovaná hnutím filantropů, svobodnými zednáři a tajnými ilumináty byla ve své době mimořádná, v rámci celé střední Evropy, nejen Moravy. Rádcem hraběnky byl Pestalozzi, jeden z největších pedagogů přelomu 18. a 19. století. Ta škola byla naprosto ojedinělá duchem tolerance. Vedle sebe studovaly děti všech sociálních skupin. Byly to děti šlechticů, měšťanů, úředníků, ale také děti sedláků, poddaných, zvláště zde byli přijímáni sirotci. Škola byla tolerantní ke všem národnostem. Studovali zde jak Němci, tak Češi, ale také Židé, katolíci, evangelíci, chlapci i děvčata. 

Režim ve škole ale rozhodně nebyl žádnou rekreací. Naopak, platila velmi přísná pravidla. Výuka začínala v pět ráno a končila v 19. hodin, a to od pondělí až do soboty. Výuka probíhala také v přírodě. Děti se učily cizí jazyky, přírodní vědy, historii, děvčata také zdravovědu, vaření, vyšívání atd. Hraběnka chtěla, aby děti byly nejen moudré, ale také zdravé. Takže vůbec poprvé na Moravě, možná i v rakouských zemích, byla zavedena v rámci této školy povinná gymnastika – tělocvik v zámeckém parku, otužování, plavání, bruslení. Byla podávána zdravá výživa a probíhalo poprvé na Moravě také očkování proti neštovicím. Hraběnka s dětmi podnikala výlety. Ne nadarmo napsal nejslavnější žák ústavu František Palacký, že jeho pobyt v něm „byl krásným časem života mého". S úctou vzpomínal i na paní hraběnku.

Samotná hraběnka byla nejen ředitelkou a mecenáškou, ale i manažerkou školy. A byla také učitelkou. Učila především francouzštinu a náboženství. To pojímala pastorálně, ne konfesionálně. Děti z nekatolických rodin tak nebyly uráženy ve svém cítění. Také bohoslužby v kostele, který nechala postavit vedle kunínského zámku, byly spíše pojímány pastorálně. Škola se nacházela v prvním patře kunínského zámku.

Jaroslav Zezulčík, kastelán kunínského zámku, poznamenává, že hraběnka byla ve své době přijímána rozporuplně: „Ona se zcela vymykala představě urozené bohaté hraběnky. Víme, že se nestýkala se svými příbuznými. Větší potěchu jí přinášely tzv. konference. Zvala na ně učitele z celého okolí, ze svých panství, radila se s nimi o novinkách a přinášela jim nové učebnice a pomůcky, to byl její svět. Příbuzní se na ni snad dívali trochu přes prsty. Také si na ni stěžovali někteří duchovní. Např. jeden ze zámeckých kaplanů, kaplan Hanke, bývalý jakobín, který podal denunciaci na naši hraběnku na konzistoř. Byli to někteří další duchovní, kteří neměli pochopení pro postupy této ženy, protože na škole se skutečně vyučovalo způsobem, který se naprosto vymykal tehdejšímu rakouskému školství. No a po bitvě u Slavkova přišly ty velké problémy."

Roku 1814 musel být ústav zrušen, podle knížete Metternicha odporoval svému účelu a vymykal se kontrole státu. Hraběnka nesla konec svého celoživotního díla velmi těžce, navíc trpěla Pagetovou chorobou, která způsobila, že později nemohla chodit a musela být přenášena ve velkém koši.

Hraběnka, která se snažila dát jiným štěstí, co sama nezažila, zemřela v roce 1828.